Kapitoly z histore - spidery značky Behnke

V oblíbeném putování historii závodních vozů se dnes zastavíme u sportovních prototypů značky Behnke, které bývaly označovány s přídomkem Condor. Přesto že 4 vozy startovaly na našich kopcích v 70. a 80. letech, nepřitáhly zvláštní pozornost nejen proto, že neobsazovaly první místa, ale navíc každý z vyrobených 15 vozů vypadal víceméně trošku jinak. Karosérie bývaly použity od jiných výrobců, jako například od Brixnera, KMW či Brescha (malá bavorská firma BREu & SCHAuler) a rovněž docházelo k řadě přestavbám. Vyráběly se v letech 1967 až 1975, přičemž poslední kus vycházel z vozu GRD. Řada dalších rámů potom posloužila jezdcům pro stavbu dalších vozů, které již nenesly jméno Behnke.

Za historii značky i jména Behnke stojí Paul Behnke, importér Lotusu do Německa již před rokem 1970 a jeho synové Peter a Manfred, kteří aktivně závodili. Společně z jejich zaměstnancem Manfredem Anspannem, rovněž velice aktivním závodníkem, kterého známe i z mostecké Interserie, postavili první sportovní vůz připomínající Lotus 23. Prototyp byl nazván Behnke Condor. Jednoduchá idea o stavbě vozů vycházela z toho, že na vyrobený trubkový rám lze osadit části (nápravy, hnací ústrojí etc.) jiných závodních vozů. Právě proto nejsou žádné dva vozy identické, ale záleželo, co právě bylo k dispozici. Součásti se braly povětšinou z havarovaných vozů formule 2 a 3.

Motory byly rovněž velmi různé a pestré. Objevily se DKW 850ccm, NSU 1100, Opel Kadett, Abarth 1000, Alfa Romeo 1300 a 1600, různé Ford Kent F3 (Cosworth, Holbay, Nova), Lotus twin cams, Cosworth FVA, BGA, BMW M12 ale i Porsche 6-ti a 8-mi válec a také Capri Turbo. Zkoušel se i motor Borgward F2/F1 1500ccm (Kurt Kuhnke).

Neoficiálně byly vozy někdy označovány přídomkem Mk.II a Mk.III. Zatímco Mk.II měly karosérie ještě velmi zaoblené, Mk.III byly již modernější s karosérii od Brixnera a KMW. Označení Mk.I se nepoužívalo, ale mohli bychom tak označit první chassis pro Manfreda Liebla s karosérii Dinkel, která je kopii Lotusu 23. Startoval například v závodě Ulm v roce 1967.

K prvním vyrobeným kusům, které závodily patří například i vůz Sedlmeiera či Lehmanna. První vůz, na který se zaměříme více je podvozek číslo C 005. Byl to jediný Behnke Condor, který měl přední světlomety. Startoval s ním již v roce 1973 Schulz. Pro nás je zajímavé, že tento vůz později zakoupil Gerd Czichowski, který se na zcela přestavěném voze objevil i na závodě Ecce Homo v letech 1985 a 1989, ze kterého je naše první fotografie. Pro zajímavost dodejme, že startoval s označením Talbot Lotus, případně B-C Lotus Talbot 1300.

Gerd Czichowski, Ecce Homo 1989, Behnke Condor C005
Foto: Roman Krejčí

Další vůz s označením C 006 se ve výsledcích objevuje již v roce 1968 a startoval s ním Behnke a Fleischmann. V závodech historických vozů se s ním objevoval často Wilhelm Schnieder (nikoliv Schneider!).

Podobně vypadá i vůz Stephana Collisiho, který jezdí v závodech do vrchu, například ho můžeme vídat v Rechbergu. Jeho vůz byl původně jezdce Wagnera, který koupil rám Behnke a opatřil ho motorem Ford Anglia F3 a později přestavěl na jednotku BDA. Vůz proto nemá klasické označení podvozku jako ostatní Behnke Condory. Wagner prodal po roce 1971 svůj vůz, ale později se dostal zpět do rukou Petera Behnke, který se zasloužil o jeho restaurování. V závodech historických vozů startuje někdy jako ročník 1972, i když jeho kořeny sahají do roku 1969. Svou karosérii je typickým příkladem oblého Mk.II.


Stephan Collisi, Behnke Condor , Rechberg 2005
Foto: Roman Krejčí

Dobrou historii vlastní další vůz s číslem podvozku C 008. Jeho příběh začíná v roce 1969, kdy dostal německý průkaz 27. května. Pravděpodobně byl jeho prvním startem závod do vrchu Ratisbona 28. srpna 1969 za volantem s Manfredem Annspanem, ale téhož roku ho vyzkoušel i Peter Behnke. Vůz byl vybaven 8-mi válcem Porsche. Bez motoru dostal vůz Georg Moritz na konci roku 1969 a opatřil ho agregátem Alfa Romeo 1300 a vyjel s ním na další kopec Krähberg 5. dubna 1970. Později vystřídala třináctistovku další Alfa Romeo 1600ccm a opět Porsche, ale šestiválec. Když Moritz přešel na Chevron, prodal vůz Peteru Hängerovi a dalším majitele byl Dr. Reinhard Jacobi, který se objevoval rovněž často při závodech do vrchu.

Podvozek s číslem C 011 se objevil v roce 1977 na Ecce Homo. Původně s tímto vozem startoval Manfred Anspann. A právě od roku 1977 ho pilotoval Manfred Gruber. Vůz měl karoserii KMW.


Manfred Gruber, Behnke Condor C 011, Ecce Homo 1977
Foto: archiv Karel Berger (Lambert)


Manfred Gruber, Behnke Condor C 011, Ecce Homo 1977
Foto: archiv Karel Berger (Lambert)

Později nechal jezdec Gruber vůz dále modernizovat a opatřil jej novou karoserii, která vychází od Brixnera. A i tuto variantu jsme mohli na Ecce Homo vidět v roce 1980, ale startoval i na Babě 1979.


Manfred Gruber, Behnke Condor C 011, Ecce Homo 1980
Foto: archiv Karel Berger (Maxant)


Manfred Gruber, Behnke Condor C 011, Ecce Homo 1980
Foto: archiv Karel Berger (Maxant)


Manfred Gruber, Behnke Condor C 011, Ecce Homo 1980
Foto: archiv Karel Berger (Maxant)

Manfred Anspann pilotoval zpočátku i další vůz C 014 v roce 1976 i 1977. Vůz byl prodán Gerdu Köroskovi, který s vozem zavítal opět i na Ecce Homo a Babu 1978, kde však odstoupil.


Gerd Köroska, Behnke Condor C 014, Ecce Homo 1978
Foto: archiv Karel Berger (Foltýn)

S vozem později jezdil Peter Schaar, který jej v Německu dokonce nasazoval při závodech do vrchu nejen ve skupině C3, ale i CN s motorem BMW 3000 na konci 90. let.


Alexander Engelhard, Behnke Condor C 015, Ecce Homo 1987
Foto: Bohumil Hrbek