úvod | hledej | debata | forum | MMČR | MČR HA | foto | foto Fryba | video | LeMans/WEC | piloti a týmy | Evropa | inzerce | motorshop | historie | okruhy | odkazy

Dějiny ME ZAV - první ročník 1957

Kapitola 1 - počátky v roce 1957

Po přípravách v roce 1956 se konečně v roce 1957 jelo první oficiální Mistrovství Evropy v závodech automobilů do vrchu. Začala se tak psát historie jednoho z nejstarších seriálu ME pod hlavičkou FIA. Zásluhy na uspořádání měli pánové Dr. Heinrich Binder (CH), Jacques du Chaffaut (F), Paul von Guilleauma (D), senator Dipl. Ing. Guido de Unterrichter (I), Martin Pfunder a Dir.i.R. Willy Löwinger z Rakouska. Seriál závodů do vrchu se těšil až do konce 60. let mimořádné pozornosti nejen fanoušků, ale i výrobců automobilů.

V prvním roce se jelo celkem 6 závodů. Minimální délka závodu byla stanovena na 6km. Seriál byl především určen pro sportovní vozy do 2000ccm. Hned první ročník přilákal na start dva tovární týmy. Nemohlo tedy chybět tovární Porsche se svými spidery 1500RS s prvotřídními jezdci Edgarem Barthem a Umberto Magliolim. Další tovární účast zajistilo Maserati s jezdcem Willy Peterem Daetwylerem a vozem Maserati Tipo 200SI. Pole doplňovali soukromí jezdci a vozy dalších značek jako Ferrari či Osca. Nepravidelně se objevil i další tovární stroj firmy Borgward. Továrna angažovala do svého sportovního vozu Hanse Hermanna. Nakonec však Hermann dopadl o poznání lépe než jezdci Porsche, kteří se během roku střídali.

První závod seriálu se jel na konci června ve slavném francouzském Mont Ventoux. Maserati zde slavilo historicky první vítězství v závodě ME, když jeho jezdec Daetwyler deklasoval obě tovární Porsche a s náskokem 12 vteřin zvítězil. Dlužno dodat, že závod se tehdy jel necelých 13 minut! Druhé místo si těsně vybojoval Maglioli před svým týmovým kolegou Barthem. Klasifikováno bylo téměř 80 jezdců a kromě sportovních vozů se na startu objevili i jezdce ve skupině GT a cestovní vozy. Nejrychlejší z nich byl Ital Camillo Luglio na Ferrari 250GT. Porsche však vrací úder hned při druhém závodě, kde má i početní převahu. Jede se totiž v německém Schauinslandu. Jako jediný se pod 17 minut dostává Edgar Barth. Maglioni příliš nazaostal na druhém místě s pohodlným náskokem na zmíněného Hanse Hermanna, který se zde objevil právě za volantem továrního vozu Borgward. Početné pole jezdců ve skupině GT vyznělo nejlépe pro dnes již legendárního jezdce Seppa Gregera, který se později stal nezbytnou součástí tohoto seriálu, vždyť se aktivně účastnil závodů ještě na počátku 80. let a v rodné hroudě švýcarské i později. Maserati se vůbec nedařilo, nebodoval ani Daetwyler, kterého zdržel defekt pneumatiky a ani soukromé jezdci Mennato Boffa či Tedeschi se na lépe než páté respektive šesté místo nedostali.

Velká cena Rakouska se jela na trati Gaisberg. Maserati se vrací v plné síle a Daetwyler dokáže být v každé z obou jízd opět zhruba vteřinu na minutu rychlejší, než jezdci Porsche. Navíc čest stutgartské automobilky musí hájit soukromníci Richard von Frankenberg či Giulio Cabianca. Oba však nestačí na výborně jedoucí stroj Borgward Hanse Hermanna, který si dojíždí pro stříbro, jinak je to budoucí vítěz závodu 24 hodin v Le Mans. Oběma továrním jezdcům Barthovi a Magliolimu se totiž stala nepříjemná nehoda. Přímo v dějišti závodů během trénování se stali se obětmi havárie jejich Porsche Carrera a oba tak jsou na nějakou dobu mimo hru, protože utrpěli i zlomeniny. V celkovém hodnocení se v popředí objevují pouze sportovní vozy, což svědčí o výborné konkurenci, která se do Rakouska sjela. Ve výsledkové listině se objevuje Lodovico Scarfiotti, Ital o kterém v následujících letech ještě hodně uslyšíme. Zde si dojíždí pri druhé místo s vozem Fiat Zagato ve skupině GT.

Švýcarsko má nejkratší trať, vítězný Wolfgang Berghe von Trips na Porsche RSK vítězí časem pod 3 a půl minuty. Porsche představilo typ 547/5 s objemem motoru 1670ccm. Zajímavostí je, že se poprvé jede na dvě jízdy a počítá se ta lepší. Továrně Porsche patří i druhé místo, ale body pro Richarda von Frankenberga neznamenají pro celkové bodování jezdců až takový přínost jako třetí místo Daetwylera a jeho Maserati. Hermann s Borgwardem opět sbírá poctivě body za čtvrté místo. Formulový Cooper T43 Climax dojel až šestý, ale do ME se formule nepočítaly. Již 19. ročník závodu Aosta - Gran San Bernardo v Itálii je pátým a tedy předposledním závodem prvního ročníku. Opět triumfuje Maserati a Daetwyler a může se již radovat ze zisku titulu. Von Trips dojíždí druhý, Hermann si polepšil na třetí příčku. Pro zajímavost první, jezdcům trvalo přes 22 minut, než viděli cíl tohoto náročného závodu!

Finále se jede koncem září v Řecku na Mont Parnes. Opět se jedou dvě jízdy jako ve Švýcarsku, ale tentokrát je pořadí dáno součtem jejich časů, jak jsme tomu zvyklí i dnes. Wolfgang Berghe von Trips na Porsche opět vítězí před Hansem Hermannem na Borgwardu. Edgar Barth na třetím místě nemůže být příliš spokojen, protože ambice na začátku sezóny byly větší. Ale i tak je určitě rád, že se vrátil za volant po nehodě a zranění v Gaisbergu.

První Mistrem Evropy se stal Švýcar Willy Peter Daetwyler na voze Maserati 200SI před Hansem Hermannem z Německa na Borgwardu. Nejlepší z jezdců na voze Porsche byl Richard von Frankenberg, který byl klasifikován na třetím místě. Za první místo si tehdy vítěz v závodě odvážel pouhých 8 bodů. Systém bodování byl komplikovaný tím, že na kratších tratích bylo obodováno jen 5 jezdců, místo tradičních 6. Když se nesešlo dostatek jezdců, body se rovněž krátily. V každém případě vzešlo první hodnocení ME, které bylo dáno také povinností startovat alespoň ve čtyřech podnicích, čímž vypadl ze hry například Barth, Maglioli a von Trips, tedy všichni na Porsche.

Dodejme zajímavost, že vítězný vůz Maserati 200SI nesl výrobní číslo #2401 a byl prvním vyrobeným kusem typu 200S-200SI. Vůz byl připraven již pro rok 1955 a byl červený. Po zisku titulu byl prodán do Venezuely. Poháněl jej šestiválcový dvoulitrový motor A6G. Původně byl vůz určen jako testovací vývojový vůz továrny, ale zúčastnil se několika závodů ještě před rokem 1957. Výkon motoru byl pod 200 koní. Maximální rychlost byla až 260 km/h a do nádrže se vešlo 100 litrů paliva.





Literatura, odkazy, zdroje

www.euromontagna.com, 25 years of CEM

Autor: Roman Krejčí  (Všechny články autora)
Rubrika: Z historie  (Všechny články rubriky)




Článek publikován: 03.05.2011
Přečteno: 2722 x
Stránka aktualizována: 22.09.2017

Související články:



REDAKCE: Roman Krejčí All rights reserved, Ó 2002-2017


Stránky vrchy.com jsou nezávislým informačním zdrojem o závodech do vrchu a na okruzích

[CNW:Counter] TOPlist