úvod | hledej | debata | forum | MMČR | MČR HA | foto | foto Fryba | video | LeMans/WEC | piloti a týmy | Evropa | inzerce | motorshop | historie | okruhy | odkazy

Rekordy ověšené Ecce Homo nezklamalo

Ohlédnutí za legendárním závodem

Rok se sešel s rokem a my jsme opět byli svědky vrchařských vánoc. Neskutečně kvalitně jezdecky obsazené pole násobené početným vozovým parkem umocněné krásným počasí přineslo jedinečnou podívanou. Tak bohatou, že jsme nakonec jezdili až do trošku pozdějších hodin. Ale nikdo z těch, co se dívali do konce nelitoval. Kdo si počkal, ten se dočkal, zkrátka byl svědkem překonání další magické hranice času na trati Ecce Homo. Časomíra se zastavila společně s průjezdem cíle úřadujícího Mistra Evropy na hodnotě 2:39,93… To představuje průměrnou rychlost těsně pod 176 km/h. Ecce Homo, to je závod, kde se neskutečné stává tradicí. Bravo Christian Merli.

Přijel jsem do dějiště jednoho z nejstarších aktivních závodů na světě již v pátek dříve, abych si vychutnal atmosféru naplno. Poslední přípravy u jednotlivých týmů, stav, kdy se zdá, že je vše ještě před námi. Všechno může dopadnou ideálně a jezdec se bude radovat z pozice, ve kterou se jen těžko odváží doufat, ale také nebezpečí problémů… Hodně neznámého nebezpečí číhá na každém metru v podobě technického problému. Ale také ve všudy přítomných svodidel i jiných nástrah mimo závodní stopu. Kdo se bude radovat a kdo bude nakládat rozbité auto? Pátek je klidný, vše se jen leští a v hlavě se budují představy. Většina z nich asi padne vstříc realitě na zem. Snad ne moc tvrdě.

Sobotní program rychle začíná a končí dříve, než bychom čekali. Jezdí se rychle, není ani moc vedro a rozhodně nehrozí déšť. Trať je lemována fanoušky v opravdu početných zástupech, nechybí návštěvníci z okolních států, novináři přijíždějí snad z ještě vzdálenějších končin. Parádní podnik hodný Mistrovství Evropy, které si tu tak rádi hýčkáme začíná. U mikrofonu je poprvé výtečný moderátor s hlasem krásně znějícím asi díky mohutné a vysoké postavě. Takový je Martin Straka. Myslím, že jsou všichni rádi i když ne každé slovo zachytí z rozhlasových amplionů. Příští rok to bude určitě lepší, nechá se slyšet ředitel závodu pan Malík. Ten se po celý víkend prakticky nezastaví a množství byrokracie, které musí řešit, je pro mnohé nezasvěcené nepředstavitelné. Změňte velikost písma tiskopisu, žádají si činovníci z FIA. Ale zpátky na trať.

Pamatujete Ecce Homo, kdy v první dvacítce po tréninkových jízdách figurují pouze ti nejrychlejší borci na monopostech a sportovních vozech mezi které se vklíní akorát naše české prototypy skupiny siluet. Tu nejrychlejší pilotuje Marek Rybníček, který se rázem stává sledovaným hrdinou a jeho McLaren sklízí obrovský zájem. Dan Michl s podobně vypadajícím vozem Opel Elise již dobře známe a jen čekáme, jestli dokáže Markovi konkurovat. První desítka borců jede pod hranici 2:56 a jízdu. Je toto vůbec možné? Ne, není, tady se lámou fyzikální zákony a nikdo je nechce poslouchat. A rozhodně se to ještě nikdy nestalo. Jede se nejrychlejší závod v historii. Zase. Opět. Hlavně ten jeden pán, co přijel z Itálie... Víte, on si takhle přijede, v parkovišti vystaví dva nejrychlejší vozy pro závody do vrchu, které kdy Evropu jely, ani nepředstírá, že by něco na autě dělal. Pak si skočí večer s kamarády do hospody. Jo, a v sobotu vlastně jede do kopce mezi svodidly tak rychle, že si ani nachystané hrboly jeho jízdy nevšimnou a zapomenou mu rozházet klidnou jízdu. Tam, kde jiní skáčou, proletí stejně hladce, jako když vám věnuje úsměv po prosbě o fotku. Abych nezapomněl, tratí proletí v rekordním čase, ano v klidu, jen tak, si překoná vlastní rekord a už to vypadá, že jeho jízdy se počítají úplně v jiné soustavě. Ostatní borci se přetahují o každou desetinku na hranici vysněného času 2:50 a je to opravdu velmi těsné, nic se nedá předpovídat. Snad jen desetinásobný evropský šampion s nejvíce vítězstvími z evropských závodů, krajan Simone Faggioli dokáže soupeřům odskočit alespoň o pár vteřin. Ale Christian Merli řeší úplně jiné časové rozměry. Je to jméno, které už dobře známe a stále výrazněji si ho zapisujeme do svých motoristických srdcí. Doufejme, že zůstane věrný naším kopečkům ještě dlouho a zapíše se mezi velikány jako byl Mauro Nesti a kým je stále Simone Faggioli, největší legenda všech dob.

Sobotní večer již není tak klidný, jako ten předchozí. Už se tolik neleští, ale víc šroubuje. Stihnou všichni vše nachystat v pořádku? Ne, nikdy to tak není. Mnohé naděje končí ještě před startem do první tréninkové jízdy a zklamání zůstane těm, u nichž se objeví ve sloupečku místo času jízdy jen DNS, tedy nestartoval. Ale i takové jsou závody. Přiznám se asi poprvé, co se mi honí každý rok při startu těch nejrychlejších pilotů uzavírající celý peloton krásných speciálů. V minulých letech to bylo nejisté počasí, hrozba mokrých zatáček pro hladké pneumatiky, ale letos to byly zasypané olejové skvrny a nervozita připravená ke krájení z čekání. Čekání je hrozné. Ne kvůli nudě, ale kvůli tomu napětí, které přináší, nepříjemnému napětí z nebezpečí. Skvrn po trati bylo hodně, zahořelo nejedno auto, ale vše se v pořádku uhasilo, škody nejsou velké. I když díra v motoru Mitsubishi Turbo ve voze Norma Jiřího Špalka bude ještě dlouho bolet. Ale mimo kapoty zůstal vůz v dobré kondici. Asfalt toho musel hodně zakrýt, ale bylo jasné, že to budou mít jezdci dost těžké. A zpět k mým úvahám... Ano, já se v posledních letech strašně bojím… Bojím se o životy závodníků, kteří riskují úplně všechno. A bohužel zkušenosti za ty desítky let, kdy se motám okolo těch odvážných mi dávají za pravdu. Nebezpečí si nikdo nechce připouštět, ale je cítit ve vzduchu. Je to strašně silné, je to obrovský mrak který svírá hruď a každý konec závodu je vysvobození, každá dojetá jízda je vítězstvím… Ale to není všechno, radost z toho, že jsou všichni zdraví a snad i většina usměvavých se násobí tím obrovským adrenalinem, kterým je překonání sama sebe. Překonání časů, kterým se říká rekordy, posouvání hranic reality. To všechno tu bylo, to všechno jsme mohli zakoušet po celou neděli. Také na vás padla tíha reálného světa, když jste se vraceli z toho kouzelného Ecce Homo? U mne to tak bylo cestou domů, najednou už nebylo vše tak úžasné, dramatické, fascinující, najednou bylo vše pomalé, nudné, smutné, skončilo totiž Ecce Homo. Zase rok čekání… Ale co se nabízí jako náplast na tuto bolest z osamocení? Věřím, že návštěva některého z dalších závodů ME tomu hodně pomůže, stejně jako domácí závody, kde nás čeká třeba úplně skvělé závodění v Ústí nad Orlicí v srpnu. Ale co by to bylo za ohlédnutí, kdybychom nezmínili ty novodobé těžkooděnce, schované pod kuklou, přilbou a bezpečnostními rámy, kteří se stali našimi hrdiny. Christian Merli překonal svůj rekord už v sobotu a v neděli ještě jednou a rovnou i hranicí 2:40. Připsal si 22 vítězství v kariéře na závodě ME. Přepisuje nám rekordy, tabulky, jen tak dále, Christiane. Simone Faggioli pro Ecce Homo instaluje nový motor. Minulý závod musel jet na půjčeném voze od týmového kolegy, velmi příjemného Fabiena Boudubana, opravdového gentlemana. Simone je rychlý, ale na absolutní triumf myslet nemůže, snad příště. Dojíždí druhý, ale skóruje plné body za vítězství ve skupině sportovních vozů. Pětice vozů Osella FA30 nabízí neskutečný zážitek. Nejlépe vychází závod Diego De Gasperimu, když si poradí s nejrychlejším Švýcarem závodu Joelem Volluzem o nicotnou desetinu sekundy v součtu jízd. Bohužel těsný souboj s touto elitou nevyšel ideálně nejrychlejšímu Čechovi, Miloši Benešovi, který na své dva soupeře před sebou ztratil jen půl sekundy. Ale porazil rychlého Lucemburčana Guy Demutha i neskutečnou palbu jedoucího domácího matadora Václava Janíka, ale to jsou pro změnu zase jezdci skupiny sportovních prototypů. Ještě i Dušan Nevěřil a nezdolatelný Fausto Bormolini v klidu prorážejí hranici šesti minut v součtu. Přidá se k nim i Christoph Lampert z Rakouska, který se po celý víkend trápí s technikou své Oselly FA30. Deset jezdců pod 6 minut! Bylo to někdy? Ani nevím, ale je to paráda. Petr Vondrák konečně startuje s dvoulitrovou Osellou PA21S a je to dokonalá báseň, i když k dokonalosti chybí přítomnost jeho manželky Michaely. Další z rekordů, které se zdály být nedostižné vzal za své. Konkrétně historicky nejrychlejší jízda dvoulitrového vozu za celou éru Ecce Homo! A dokonce pod 3 minuty! Tak nejezdil ani Irlando, ani Faggioli v dobách rozkvětu dvoulitrové třídy v ME. Přes velkou snahu mu nestačil ani vynikající Petr Trnka na Ligieru, který podal báječný výkon a porazil pěknou řádku třílitrů a pochopitelně všechny ostatní početně zastoupené dvoulitrové placky. Štěstí alespoň v podobě dokončeného závodu se usmálo na Petra Vítka, jehož Osella PA30 atakovala tříminutovou hranici nakonec neúspěšně.

Marek Rybníček potvrdil roli favorita ale nepřekonal rekord siluet a potažmo uzavřených vozů a na Plasův čas zatím nedosáhl, stejně jako na bájnou hranici tří minut. Tak je jasné, že se o to pokusí za rok a to jsme rádi. Dvoulitrové formule patřily Martinu Vondrákovi, který svůj Tatuus dokáže stále zrychlovat, pokud to teda vůbec ještě jde. Slušela by mu týmová Osella PA21S, aby mohl soupeřit v bratrském opojení. Sebastien Petit zkusil úspěch ve skupině CN a vybojoval těsné zlato nad vládcem této skupiny Marco Capuccim. Moc pěkné, a ještě pěknější bude, až opraví svůj silný třílitrový speciál Norma M20FC a začne kalit vodu na stupních vítězů absolutní klasifikace. Tedy doufejme, že se mu nezalíbí zisk plného počtu bodů za 17. absolutní pořadí. Ale víme jistě, že ne, to není jeho styl a za to dáváme palec nahoru. Dan Michl jel výborně, pod 3:10 v obou jízdách. Stříbro ze siluet je krásné, umístění v první dvacítce zase důkazem vysoké úrovně závodu vcelku. Další rekord padl mezi historickými vozy. Bleděmodrá Osella PA9/90 Uberto Bonucciho nezná zábran a poráží většinu moderních dvoulitrových spiderů. Rychlý závod a spokojenost si určitě odváží i Petr Lisa, Jaroslav Surówka ze zmíněné dvoulitrové třídy. Igor Drotár je třetí v siluetách. Jiná, ještě rychlejší Škoda Věroslava Cvrčka však cíl nevidí. Příliš rychlý start a průjezdy prvních zatáček přinesly kontakt s obrubníkem, který poškodil pravé přední kolo a brzy bylo po nadějích úřadujícího absolutního Mistra Slovenska. Aleš Mlejnek se soustředí na FIA Cup v závodech do vrchu, tak byl jeho start spíše výjimkou. Ale výjimkou velmi podařenou. Jeho objemem malá Glorie má velké srdce pilota, a tak se nedalo čekat asi nic jiného, než nejlepší čas ve své třídě a třetí nejrychlejší klasická formule ve startovním poli za Fausto Bormolinim a Martinem Vondrákem. Krásná gétéčka patřila letos ještě rychlejšímu Jánu Miloňovi a jeho vozu McLaren 650S, který si posunul osobní rekord o vteřinky. Ve svých skupinách se radovali z evropských triumfů také Antonino Migliuolo ve skupině N, Lukáš Vojáček ve skupině A, Ivan Mutňanský ve skupině S20, Harald Mössler v historicích C1 s Bergspyderem Steyr, Palmieri s De Tomasem v C2, legendární borec na slovo vzatý Jean Marie Alméras a jeho Porsche 935 v C3, dále Uberto Bonucci s Osellou v C4 a konečně Jaroslav Prášek s Chevronem F2 v C5. Radost nám dělal svými průjezdy i Adam Klus s vozem HSS March Audi Turbo Can-Am, který však nestartoval v rámci hodnocení ME, ale vyhrál MČR. Českou trofej vyhrál Josef Hlavinka mladší před Karlem Bergerem a Josefem Hlavinkou starším. A konečně mistrovství Slovenska ovládl Igor Drotár.

168 klasifikovaných jezdců, téměř sto startujících. Napětí až do nedělního večera, pro mnohé čekání, pro jiné makačka bez přestání až do konce. Jak se líbilo? Za mne nádherný závod a jedinou stinnou stránku vidím v tom, že další bude až za rok..



Autor: Roman Krejčí  (Všechny články autora)
Rubrika: Evropa  (Všechny články rubriky)




Článek publikován: 03.06.2019
Přečteno: 577 x
Stránka aktualizována: 08.06.2019

Související články:



REDAKCE: Roman Krejčí All rights reserved, Ó 2002-2017


Stránky vrchy.com jsou nezávislým informačním zdrojem o závodech do vrchu a na okruzích

[CNW:Counter] TOPlist